Píše se únor 1925, když tulák Bedřich Krása míří k mlýnu. Jeho kroky vedou po stejné cestě, po jaké kráčím já. Je únorová neděle a všechno okolo se pomalu probouzí. Mezi stromy pableskuje čerstvě napadaný sníh a křupe mu pod nohama. Ve všudypřítomném tichu zní každý jeho krok jako výstřel. Vůně lesa se mísí s tabákovým kouřem. O chvíli později Bedřich típá cigaretu a usazuje se na nedaleký pařez s očima upřenýma na okna mlýna, ve kterém už panuje čilý ruch. Vidí shrbenou postavu staré matky mlynáře Majdla, která se šourá po kuchyni. Naběračkou nalije nějakou tekutinu do nádoby a pomalu odchází. Bedřichovi zakručí v břiše, už několik dní nejedl a hlad dělá i z člověka šelmu. Navrch má mlynář Majdl u něj veliký vrub. Před časem mu Bedřich nabídl své služby pomocníka a ten necita si ho klidně odmítne! V Bedřichovi vibruje vztek a hořkost. Vůbec má v poslední době nějakou smůlu. A to mu přátelé říkají, že je věčný smíšek. Teď ho ale smích přešel, potřebuje se schovat. Četníci po něm půjdou nekompromisně.

Sleduje, jak žena mizí za rámem dveří. Bedřich se ušklíbne. Na sklonku roku spolu s Fandou Šustrem a Rudou Fialou přepadli Luteránský mlýn u Golčova Jeníkova. Ještě teď si vybavoval překvapený výraz ve tváři syna mlynáře Vlašťovičky. Majznul ho polenem po hlavě a dřív než stihl cokoliv říct, skácel se k zemi. A stejný osud potkal i děvečku. Bedřich se zasmál. Kdyby býval nebyl Fiala takový srab a neutekl by, mohlo to možná všechno dopadnout jinak. Mohl se postarat o tu služebnou. Ta by se pak probrala už jenom na pravdě Boží a nezalarmovala by četníky. Šustra chytli hned, ale Bedřich byl jiná nátura. Ten se jen tak nedá. Jenom se potřeboval schovat.

Připaluje si další cigaretu, poslední, kterou vyžebral v Čachrově. Místní lidé ho příliš nadšeně nepřijali a ani v hospodě k němu nebyli příliš vstřícní. Zmocnil se ho vztek. Odkud se v lidech bere tolik lakoty? Prošel už mnoha městy a vesnicemi, ale ještě se mu nestalo, že by nikde nedostal najíst. Válka, která před pár lety skončila, měla lidi naučit vzájemné lásce a ochotě pomáhat si, ale Bedřich byl přesvědčen, že ve zdejších usedlících probudila ještě větší sobeckost a lakotu. Odplivl si a znovu se zahleděl na mlýn. Tentokrát v jeho očích jiskřila zlost a pomstychtivost. Pomalu, ale rozhodně se zvedl a zamířil ke stavení. S každým krokem cítil, jak ho svazuje strach. Je zvláštní, jak tato lidská emoce působí na každého jinak. Snad proto, aby si dodal odvahy, vyprostil sekeru zaseknutou ve špalku stojícím na dvoře v zadní části stavení. Věděl, že mlynář nebude doma. Ráno ho viděl odjíždět s manželkou na mši. Krátce předtím opustila mlýn i Majdlova sestra Tereza. Rozhodně stiskl sekeru. Teď mlynář zaplatí za všechna příkoří, kterými musel projít!


Nikdo nezaregistroval tiché vrznutí dveří. Hlad udělá z člověka šelmu, říkal si Bedřich, když vtrhnul do světnice. A šelma musí zabíjet, aby přežila. Srdce mu bušilo do hrudníku a nemohl popadnout dech. Stará paní se právě skláněla nad postýlkou umístěnou v kuchyni vedle plotny, na které ohřívala mléko. Na nic nečekal a dobře mířenou ranou sekery do pravého spánku ji skolil k zemi. Malé batole se rozplakalo. Fascinovaně sledoval rudé lívance, které se téměř okamžitě rozlily po podlaze. Z letargie ho probral až pronikavý pláč. Jeho pohled sklouzl ke dveřím. Mezi nimi se krčil mladý pasáček. Měl pocit, že už ho někde zahlédl. Jejich oči se na okamžik střetly. V těch chlapcových byla bezbřehá hrůza. Z Bedřichových zase čišela smrt. Pokud ho usvědčí z vraždy, bude to jeho konec. Klučina se rozvzlykal a v Bedřichovi se probudilo zvláštní poznání. Pro tento okamžik a na tomto místě byl pánem nad životem a smrtí. Uchopil sekeru ze země a s pohledem upřeným na chlapce se k němu vydal. Dítě vyjeklo. „Neboj“, řekl s ledovým klidem Krása, „bude to bolet jenom chvíli“. Batole bylo k neutišení. Jeho křik ho rozčiloval a rval mu uši. Co když ho někdo uslyší? Na nic nečekal a rozmáchl se znovu. Tentokrát naposledy. Později vypověděl, že to byla „psina“. Jeho brutální čin mu vynesl 3 700 ukradených korun. To byla Bedřichova cena za tři zmařené lidské životy.

RAJSKÉ DUŠE


Rajský mlýn leží nedaleko Čachrova. Lidé, kteří sem přijedou, cítí údajně nevolnost, pocity chladu a hrůzy. Občas zaslechnu vyprávění pamětníků, kteří na toto místo vzpomínají s mrazením v zádech. Prý se tu ozývají hlasy zavražděných dětí a není zde radno setrvávat příliš dlouho. Neprávem zabití, které někdo nečekaně vytrhl ze života, zde neodpočívají v pokoji. Jsou fixováni na místo své vraždy a odmítají přejít na druhý břeh. Není divu. Po prostudování případu mě mrazí v zádech ještě dnes.

Bedřich Krása nebyl pravděpodobně psychopat, ale spíš chladnokrevný vrah. Podle dobových svědectví o vraždě vypovídal klidně až do okamžiku, než měl popsat, jak zavraždil malého Františka Emila. Do té doby si udržel cynický přístup. Svědčí o tom i soudní zápis, kdy předseda oznamuje Krásovi, že byl poznán dalším svědkem. Krása jenom pokrčí rameny s tím, že mu byl vrah podobný. Jeho cynismus a sebejistota zůstaly neochvějné, i když před něj předvedli 15 svědků. Lítost se v něm probudila až když měl vylíčit přesný popis vražd.

Krása byl ve svých 22 letech otrlý zločinec. Na svědomí měl již zmíněný zločin v mlýně mlynáře Vlašťovičky, měl v plánu přepadnout jízdní poštu v Polné nebo řeznickou bryčku převážející utržené peníze. Na vrub si mohl připsat téměř tři sta zločinů a krádeží. Takže nešlo o žádné začátečnické ucho. I to svědčí o jeho chladné kalkulaci.

Bezprostředně po vraždě došel Krása na vlakové nádraží ve Velharticích-Nemilkově, a když zjistil, že mu vlak jede až odpoledne, odešel pěšky do Klatov. Odtud jel vlakem do Železné Rudy, pak šel pěšky na Špičák a nakonec odjel vlakem do Prahy. No co dodat, Bedřich se toho dne docela dost nachodil. Následovalo několik zastíracích manévrů. Krása často měnil obleky, hýřil a užíval si krvavých peněz. Záznamy zmiňují jistou číšnici Drábkovou, v jejíž společnosti měl večer po vraždě vypít 6 lahví šampaňského. Zatčen byl až 24. února v Praze. Údajně spoléhal na to, že jelikož nebyl podle tehdejších zákonů plnoletý, nedostane trest smrti. A měl pravdu. Odsouzen byl v Kutné Hoře ke dvacetiletému vězení.

Často se mě lidé ptají, kde získávám informace do knih. Je to různé. Hledám na internetu, s pomocí přátel po archivech a také často spolupracuji s různými ochotnými lidmi. Pro vystavění tehdejších událostí jsem využila jako prvotní základ fakta ze článku: „Od Vidocqa ke Krásovi“, který napsala reportérka MF Dnes paní Lenka Bobíková. Tímto jí velmi děkuji za ochotu a pomoc. Paní Bobíková pátrala po vraždě v Rajském mlýně v archivu policejního muzea. Informace, které mi poskytla, jsou tedy podložené. Pro ještě větší upřesnění celé události jsem zapátrala v Klatovském archivu a nebyl to marně strávený čas. V této části kapitoly vám předložím informace z dobového tisku, který ostře sledoval kauzu Bedřicha Krásy. Dozvíte se, co bylo popsáno v soudním zápisu a jak drtivou silou zapůsobila vražda na rodinu Majdlů a na celý Čachrov. Nakonec možná přijdeme i na to, zda je mlýn prokletý nebo ne. Začněme dobovým zápisem:

„Poněvadž dveře do mlýnice byly z vnitřku zavřeny, klepala Terezie Majdlová na okno kuchyně, a když se nikdo neozýval, nahlédla dovnitř. K nemalému zděšení viděla na podlaze u postele ležet bezvládně svého synáčka a nedaleko kamen pasáka Jonáše. Oba byli v bezvědomí. Jonáš, zraněný na levé části hlavy, ležel naznak a krvácel z úst nebo z nosu, u dveří pak nalezena ještě mrtvola staré výměnkářky v kaluži ssedlé krve…Zásuvka násilně poškozené kredence byla položena na stole a její obsah rozházen. U kamen pod popelníkem ležela zakrvácená sekera.“ (Šumavan 1925)

UDÁLOSTI PŘED A PO VRAŽDĚ

Počátkem ledna 1925 přijíždí do Rajského mlýna mladík, který se vydává za mlynářského pomocníka. Je to náš vrah, Bedřich Krása. Tehdy ho mlynář s díky odmítne, a aby ho mladík nepomluvil, pozve ho na oběd. Mladík pak odchází, a přeje staré paní Majdlové vše dobré na rozloučenou. Mlynář pak na celou věc zapomíná. V neděli osudného 1. února 1925 se vydává se svojí manželkou Marií na mši do Čachrova. Po cestě potkává dva chlapce, Jana Ježka a Stanislava Koláře z Březí, kteří mu oznamují, že si jdou do mlýna pro prkénka na vyřezávání. Mlynář je posílá domů s tím, že ve mlýně nikdo není a že jim prkénka prodá až odpoledne. Chlapci si prý sedají u cesty, a jakmile jim mlynář zmizí z dohledu, vydávají se k mlýnu. Jsou pravděpodobně posledními, kteří vidí oběti živé. Po mši se mlynář vydává se svým budoucím švagrem do hospody, sestra Terezie a manželka Marie jedou domů k dětem. Šok, který na ně doma čeká, je poznamená do konce života. Není třeba se o tom rozepisovat. Stačí jen říct, že to byla Terezie, která objevila těla, včetně svého vlastního synka. Marie odmítla do domu vstoupit. Když se muži vracejí k domovu, po cestě jim v ústrety běží člověk. Je to jistý Josef Švec, místní usedlík. Ten jim oznamuje, že „ve mlýně se udála vražda a že ti, co tam byli, jsou pobiti“. (Šumavan 1925)

Oba utíkají zpět do Čachrova, kde situaci ohlásí četníkům a lékaři. Ti je po cestě předjedou automobilem, a tak mlynář přichází k domovu ve chvíli, kdy už se rozbíhá vyšetřování. Další den mlynář zjišťuje, že byl okraden o 3 700 korun a teprve po třech měsících byly v otrubách nalezeny boty vraha, který se na místě činu přezul do mlynářových, a tak nedopatřením zanechal na místě činu ponožku. Ta pak měla být využita jako pachová stopa. Do této doby totiž spadá počátek nové kriminalistické metody – využití policejních psů. Nakonec se ale Krása přiznal, a tak nebylo nutné k této metodě přistoupit.

Ze soudního spisu:

Předseda k mlynáři Majdlovi: „Žádáte náhradu za odcizené boty?“

Majdl: „Už jsem řekl, že ne, ale nechtěl bych, aby se mu to snad prominulo“.

Pak byl Krása vyzván, aby boty zkusil. Za asistence četníků vylezl na stupínek, a když mu noha vklouzla do boty, sám překvapeně vykřikl: „Akorát“. Pak přichází k soudu třináctiletý Jan Ježek a překvapivě vypovídá, že se potkal s Krásou v mlýnici, když tam byl pro prkénka a mluvil s ním bezprostředně před vraždou. Když ale Krásu předvedou, nepoznává ho. Pachatel za dobu, než byl dopaden, stihl shodit své dlouhé vlasy. Chlapec je v rozpacích a vraha přímo neusvědčí. Pozná ho až podle staré fotografie.

Druhý chlapec, Stanislav Kolář, vydává ještě zajímavější svědectví. Mluvil tehdy i s pasákem Jonášem, jehož se ptal na Krásu. Jonáš měl odpovědět: „Je to mlynářský chasník, který tu byl před 14 dny žádat o práci a teď přišel zase“. Stanislav Krásu bezpečně poznává podle hlasu i podle předložené fotografie.

Z uvedených výpovědí vyplývá, že ve mlýně tedy o existenci Krásy dobře věděli. Ačkoliv nikdo nemohl tušit, co jejich odmítnutí způsobí. Nad sadistickým vrahem se pomalu stahují mraky. Ze svědectví Josefa Švece, kterého poslala pro četníky Terezie Majdlová, se dozvídáme, že do Čachrova šel pěšky kvůli práci. Vyšel ráno a okolo desáté procházel kolem Rajského mlýna. Podle jeho výpovědi venku zuřila sněhová vánice a těžko se mu šlo. Po cestě potkává neznámého vandráka s dlouhými vlasy sčesanými nazad, zahaleného do dlouhého pláště. Pozdravili se a vandrák zamířil do mlýnice. Po poledni, když se vracel zpět, vyběhla ze mlýna vyděšená mlynářka, která ho prosila, aby šel do mlýna, že tam leží zabiti tři lidé a že se tam bojí. Vešel tedy dovnitř a spatřil krvavou scénu. Neváhal a běžel v ústrety mlynářovi.

BEDŘICH KRÁSA

V úvodu jsem zhruba nastínila příběh, který ovšem vůbec nemusel odpovídat reálným myšlenkám Bedřicha Krásy. Zatčen byl až 24. února v Praze. Údajně spoléhal na to, že jelikož nebyl podle tehdejších zákonů plnoletý, nedostane trest smrti. A měl štěstí. Odsouzen byl v Kutné Hoře ke dvacetiletému vězení. Jeho další osudy nejsou známy. O domě, kde k vraždě došlo, koluje mnoho strašidelných povídaček. A všechny tvrdí jediné: Něco zlého uvnitř domu ještě pořád neodešlo.

Na závěr ještě přidávám zápis ze soudního spisu:

„U dveří u postele chovala výměnkářka dítě. Beze slova přikročil Krása k ní a zasadil jí sekyrou ránu do pravého spánku. Výměnkářka se po ráně skácela, dítě vypadlo jí z ruky a padlo přes pelest postele na zem.

U postele stál čeledín Jonáš, který vida, co se děje, chtěl utéci. Krása praštil ho však sekyrou do hlavy, a když čeledín učinil krok, zasadil mu ještě druhou ránu sekyrou do hlavy, po níž Jonáš upadl a pouze chroptěl. Pak Krása chtěl vypáčit zásuvku stolu. Přitom však počalo dítě křičeti a Krása ze strachu, aby nebyl nikdo křikem přivolán, uhodil děcko také sekyrou do hlavy, takže ihned utichlo.“

ZÁHADA NEKLIDNÝCH DUŠÍ POKRAČUJE

V Klatovském archivu jsem totiž narazila na několik velmi zajímavých zmínek o dalších osudech rodiny mlynáře Majdla. Zdá se, že je snad pronásleduje nějaké prokletí, protože většina členů tohoto rodu nezemřela přirozenou smrtí. Marie Majdlová zešílela a podle zápisu v Čachrovské kronice byla v roce 1975 nalezena utopena v nedaleké řece. Martin Majdl ukončil svůj život oběšením.

Vražda, která se zde odehrála, není žádnou hříčkou fantazie. Je to holý fakt. Bedřich Krása byl bezesporu sadista, který ani trochu svého činu nelitoval. Už jenom tento postoj vede k domněnce, že jeho duše pyká po smrti na místě hrůzného činu, který bez emocí provedl. Ale není to tak jednoduché. Ani duše zavražděných údajně nedošly klidu, přestože byl vrah dopaden a odsouzen. Lidé vyprávějí, že je odsud často slyšet dětský pláč…

Do Rajského mlýna jsem se vydala s člověkem, který je citlivý na různé energie. Záměrně jsem ho neseznámila s historií a zvědavě čekala, jak na něj místo zapůsobí. Musím přiznat, že jakmile se před námi objevila šedivá opuštěná budova mlýna, ucítila jsem i já něco, co bych nazvala němým výkřikem. Byl to zvláštní pocit, rozhodně ne pozitivní, ale přikládala jsem jej svému podvědomí. Na místě, kde se udála krvavá vražda, se necítí dobře nikdo. Překvapil mě poměrně přesný popis vraždy, který můj společník udal, sotva vystoupil z auta. Odhadl, že obětí bylo malé dítě a starší žena. Poznal také, že vražedný nástroj byla sekyra. Když popisoval vraha, začínala jsem mít pochyby, jestli náhodou nezabrousil do historie Rajského mlýna. Vzhledem k tomu, že se k tomuto případu příliš informací dohledat nedá, jsem tuto možnost nakonec vyloučila. Dovnitř sice odmítl vstoupit, přece jenom objekt je majetkem města, ale poskytl mi pár zajímavých informací. První byla, že v blízkosti mlýna se má nacházet dětský hrob. Ta druhá se týká vraždy, která se zde udála. V nejmenované části se má nacházet dosud neobjevený důkaz. Ve třetím případě tvrdil, že se v domě někdo oběsil. Musím přiznat, že mě překvapilo, když jsem v kronice Čachrova objevila tento zápis:

“Dne 31.5. 1901 se ve stodole oběsil mlynář Jan Majdl, který nemohl snésti břímě výměnku, který na něm soustavně vymáhal jeho nevlastní otec ze Strážna”.

Další zápis o rodině Majdlových pochází ze dnů 20. – 21. 9. 1975. Tehdy se ztratila stará mlynářka Marie Majdlová. Řadu dní nebyla ve mlýně a nikdo o ní neslyšel. Proto bylo svoláno pátrání, které trvalo dva dny. Výsledkem byl nález jejího těla zachyceného v řece poblíž Zahradeckého mlýna. Přivolaný lékař nenašel na mrtvole žádné známky násilí, proto byla pohřbena do rodinného hrobu na místním hřbitově. Kronika Marii Majdlovou popisuje jako pomatenou ženu, která řadu let trpěla silnou sklerózou. Ano, je to Marie z našeho příběhu, jejíž osud zůstal navždy poznamenán vraždou, které se jako mladá stala svědkem. Je to smutný příběh a musím říct, že mě v blízkosti mlýna mrazilo v zádech. Ani ostatní návštěvníci se v těchto místech necítí nejlépe. Zdá se, že se stará energie nesmazatelně vryla do krajiny a odmítá odsud odejít. Bude to tak navždy?

Dovětek:

Tuto kapitolu jsem psala před pár lety. Od těch dob se změnilo mnohé. Mlýn už nestojí. Nový majitel je velice příjemný člověk, který se zde snaží vybudovat oázu klidu a míru. V mlýně bydlel dva měsíce, než se rozhodl pro jeho stržení z důvodu naprosté zchátralosti. Také zde zavedl nejen sobě, ale i pro okolní chaty elektřinu. O pozemek se stará srdcem, jak se mi jevilo při našem povídání. Sám tvrdí, že by místu rád vrátil důstojnost a pověst skutečného rajského údolí, kam lidé budou jezdit meditovat a odpočívat.

[Ukázat náhledy]