Nad Vatětickou papírnou zrovna vychází slunce a jeho krvavý odlesk olizuje nerozvinutá poupata růží, které kdosi vysázel před budovou. Všude už panuje čilý ruch. Poměrně krátký potok, který tu vesele bublá, se dříve nazýval Sloní (dnes Radešovský). Možná právě proto, že jeho vody poháněly čtyři papírny, tři mlýny, pilu a strojní závod. Nebo snad díky staré pověsti o komediantech procházejících tímto krajem, kteří s sebou vedli slona, jenž zde našel vodu a odmítal se odsud pohnout. Vypráví se lecos ale pravdou je, že nikdo už neví, odkud se název potoka vzal.

Od rána vše směřuje k tomu, že to bude další z rušných dnů plných práce. Alespoň to si myslí Gottlieb Geisler, kterého česky oslovují Bohumil, když pozoruje svého společníka Huga, jak se poflakuje kolem potoka a chytá lelky místo práce. Má středně vysokou hubenou, až šlachovitou postavu, ale jeho paže jsou zoufale slabé. Bohumilovi je jasné, že tento člověk pro práci stvořen nebyl a zase zůstane všechna dřina na něm. Nehledě na to, že se s ním bude muset podělit o večeři, peníze a dost možná i o manželku, protože Hugo je zkrátka na ženské. Osobně si Hugovo podmanivé kouzlo, jakým na ženy působil, nedokázal vysvětlit. Předpokládal, že to, co mu příroda ubrala na rozumu, musela přidat jinde. S nelibostí sleduje, jak Hugova postava mizí v lese, někam směrem k Mouřenci, kde má být ranní mše. Přesto si je jistý, že na mši rozhodně nemíří.

Než Hugo zmizí v houštinách, nečekaně se otočí a pohledem temnějším, než noc se zahledí růžím, které zde vysázel pro svoji potěchu a uznale pokývne hlavou. Bohumilovi přejede po zádech mráz. Ten člověk se mu nelíbí a byl by nejraději, kdyby odsud zmizel zpátky k Brnu, odkud pochází. Každou chvíli si sem přivede nějakou milenku, a pak ji zase po čase ji pošle domů, aby uvolnila místo další. Seznamuje se s nimi na inzerát a nikdy nejde o místní děvčata. Všechny mluví německy a pocházejí z Rakous. Vlastně nechápe, co na něm ty holky mají. Prý je láká romantický život na Šumavě, který Hugo umí popsat skutečně barvitě. Vždy mluví o sídle v panenské přírodě a divokých horských stržích, lesích a potocích, a také řekách medové barvy, kterou získaly ze zdejších rašelinišť. Ale zapomene se zmínit o tom, že sídlo mu nepatří a rozhodně neslouží jako lázeňský hotel. Pohlédne stejným směrem jako on a musí uznat jednu věc. Růžím se zde opravdu daří. A jeho žena si už několik týdnů marně láme hlavu, jaké hnojivo Hugo používá. On to ale nechce prozradit. Prý si to nechá patentovat! Bohumil zavrtí hlavou a jde si po své práci.

Hugo se vrací až odpoledne. To už papírna i její široké okolí žijí další horkou novinkou, se kterou přišel bulvár. V posledních dnech se sem donesla zpráva až z daleké Vídně, že tamější ženy mizí neznámo kam. Stopa jedné z nich vede až sem, na Šumavu. Bohumil si je jistý, že tu ženu někde viděl. Když ale zahlédne její fotografii Bohumilova žena, zbledne jako stěna.

„Ta to byla!“ křičí jako smyslů zbavená. „Ta tu obcházela dnes v noci Hugovy růže, tvář celou od krve a údy úplně ztuhlé!“
Bohumil jí moc nevěří. Dnes v noci měla divoké sny a pořád ho budila svým křikem. Nakonec vzal raději peřinu a šel si lehnout do světnice. Jenomže ho celou noc rušilo klepání na okno, které přisuzoval mohutnému dešti. Raději ale zamlčí, že na něm ráno našel otisky lidských rukou.

Hugo chvíli poslouchá za dveřmi jejich rozhovor, pak uchopí sekeru ležící na zápraží a s úšklebkem vstoupí dovnitř. Sotva tak učiní, mlynářova žena vyjekne. Je bledá jako smrt a vypadá, že ji každou chvíli ranní mrtvice.
„To hnojivo,“ zakoktá mlynářka a vyděšeně pohlédne na Bohumila.

A Hugo se zeširoka usměje.

NEVIDITELNÉ STOPY VRAHA

Papírna u Vatětic skutečně byla svého času v majetku Gottlieba Geislera, později Václava Junga, který ji proměnil na mlýn (Jungův mlýn). Dokonce i Hugo z příběhu je reálnou postavou. Jmenoval se Hugo Schenk a byl to jeden z nejznámějších sériových vrahů 19. století. Pocházel z Čech pod Kosířem na Prostějovsku. Už odmalička to byl roztomilý chlapec, který odchytával ptáky a vypichoval jim oči, nebo házel kočky na rozžhavenou plotnu sporáku. Zůstalo mu to až do dospělosti, kdy proslul jako vrah dívek a žen, se kterými se seznamoval na inzerát. Byl to také kriminálník, který se ve vězení seznámil se svým pozdějším pomocníkem Karlem Schlossarkem. Společně s ním, a ještě s bratrem Huga, taktéž Karlem, vylákali vdavekchtivé dívky z Vídně na Moravu, kde je většinou na opuštěných místech v lese podřezali, nebo zardousili. Vraždit měl Hugo i na Šumavě právě v místech, kde stávala papírna. Těla obětí podle pověsti pohřbíval v růžovém sadě, který zde vysadil. Později, když byl dopaden, prý byla všechna exhumována, ale duše zavražděných nedošly pokoje a potulují se v těchto místech dodnes. Co se této pověsti o působení Huga Schenka na Šumavě týče, zklameme vás – tady stopa mizí.

Oslovili jsme Kriminální muzeum ve Vídni, kde dosud přechovávají Schenkovu hlavu a kde je vlastně zdokumentován celý proces s ním, který se odehrál v Vídni v roce 1884, ale o jeho působení na Šumavě neměli žádné informace. Jedinou zmínkou, která by tomu snad mohla nasvědčovat, je stručný záznam ve spisu Františka Zumana „Pootavské papírny“ vydané v roce 1933. Píše zde o Schenkově údajném spoluvlastnictví Vatětické papírny, které ale není podložené, jak Zuman sám zdůrazňuje. Noviny z té doby, (např. Šumavan), také žádné informace o nějaké exhumaci nepřinášejí. Copak by takovou aféru nechaly bez povšimnutí? Nakonec jsme ze zoufalství zkontaktovali i současného majitele😊)), který nám celou událost vyvrátil. Ačkoliv se historii papírny věnuje dlouhodobě, ani on nikde v žádné evidenci Schenkovu stopu nenašel. Je tedy záhadou, jak se tento rakousko – uherský mordýř do zdejších pověstí vlastně dostal.

Na místě, kde papírna stávala, jsou dnes už jen ruiny. Jen potok tu stále bublá ve svém vlastním tempu a vypráví o přízracích, které se zde mají potulovat dodnes. Prý se tady špatně cítí zejména ženy. Sám Schenk do protokolu zanesl, že byl jeden čas skutečně spolumajitelem papírny. Škoda, že neuvedl které.