Malý Blaník není možná tak známý jako jeho soused, ale rozhodně za návštěvu stojí. Na jeho vrcholu (580 m.n.m) se totiž nachází zajímavé ruiny staré kaple, která bývala zasvěcena Sv. Maří Magdaléně. Stavba měla tvar protáhlého osmistěnu se sakristií na severovýchodě, s jeskyní pod sakristií. Pocházela z roku 1753 a stála pravděpodobně na místě starší stavby. O tom, že místo bylo využíváno už v temném středověku vypovídá archeologický nález zbytků neznámé stavby učiněný v roce 1961. Našly se zde i střepy a keramika datovaná do druhé poloviny 16. století. Další zprávy ze 16. století hovoří o poutích k svaté Maří Magdaleně, takže se dá předpokládat, že tehdy už zde nějaká kaple stávala. V roce 1676 se o ni staral první zdejší poustevník, osmnáctiletý Petr Havlovič, rodák z Krakova v Polsku. Šlo o silnou tradici, protože tehdejší pán Karel Adam Lev z Říčan, který zemřel roku 1672, ve své závěti odkázal 300 zlatých výslovně na stavbu nové kaple na Malém Blaníku. Tato kaple se ale staví (nebo používá ke svému účelu) právě až v roce 1753. Proč až 81 let po jeho smrti? To nikdo neví. Romanticky bychom to mohli svést na poustevníka. Třeba zde strávil zbytek života a místní ho odsud zkrátka nechtěli jen tak vyhodit. Kdyby to byla pravda, dožil by se zde krásných 95 let.
Na opačném konci hřebenu, kde leží ruiny dnešní kaple, byly odhaleny zbytky neznámé stavby jejíž účel je zahalen tajemstvím. Původně byla pokládána za hrad, který byl později lokalizován na Velkém Blaníku, později za objekt sloužící myslivosti, anebo za stavbu sloužící sektě Mikulášenců. Vlastenecký slovník historický k tomu dodává, že šlo o sektu, která nijak nedbala regulí církve ani svatého písma a zkrátka si věci dělala po svém. Mikulášenci měli v čele starší, kteří si poté co odříkali evangelium zakrývali svou tvář, aby se ostatní dali do pláče. Proto se jim také říkalo „Plačící bratři“. Zakladatel sekty, Mikuláš z Vlásenice, nebyl žádný myslitel, ale tvrdil, že se mu dostalo přímého božího zjevení. Svým přívržencům měl dokonce tvrdit, že se zde nacházejí těla sv. Petra a Pavla. Jeho vidění bývala často apokalyptická, a proto je mu občas přisuzováno autorství blanické pověsti. Podle té se má rozhodující bitva odehrát na břehu Býkovického rybníka, který leží právě pod Malým Blaníkem. To by možná vysvětlovalo pověsti o duších vojáků, kteří se prý zjevovali při pozdější stavbě nové kaple. Víra v lokální pověst musela být v té době už hluboce zakořeněná.
Samotný mistr Jan Hus k Blaníku zmiňuje „politováníhodný zvyk venkovského lidu chodit na hory a provádět tam nepřístojnosti“. Jaké nepřístojnosti zde lid mohl provádět? Nemohlo jít o přívržence Mikulášenců, protože Mikuláš Vlásenický byl ročník 1421. Narodil se tedy 6 let po upálení Husa a navrch mu bylo husitské učení blízké. Muselo jít o něco závažného, když měl Jan Hus potřebu to zaznamenat. Konaly se zde nějaké pohanské rituály? Existuje teorie, že ve středověku byla prý pověst o Blaníku tak silná, že sem lidé konali poutě. A údajně to se Husovi nelíbilo. Jak rozsáhlá a propracovaná tehdy pověst byla, nevíme. Mohlo se tedy stát, že se o ní doslechl i Mikuláš Vlásenický, usídlil se na Malém Blaníku a přisoudil místo rozhodující bitvy u Býkovického rybníka? Anebo naopak, usadil se u místa rozhodující bitvy právě proto, aby ho střežil?
Kaple fungovala necelých 30 let, v roce 1784 byla zrušena díky Josefínským reformám. V 19. století se zde usadil poustevník Antonín Zeman z Pacova. Bohumil Ježek o něm ve své knize „Vyprávělo se“ píše: „Poustevník Zeman byl drobný, suchý, černý človíček havraních vousů a vlasů. Dlouhý šosatý plášť mu padal na paty. Z kapsy vždy koukala žlutá dřevěná píšťala.“ Říká se, že jeho duch tu obchází dodnes. Ani pověsti o Malém Blaníku evidentně nepropouští zemřelé. Jaké tajemství asi střeží?
Napsat komentář