Vzpomínáte na krvavou bestii Kateřinu Bechyňovou z Lažan a Komárna? Vražedkyně mladých žen je 23. ledna 1534 odsouzena k trestu smrti hladem. Sudím není nikdo jiný, než Vojtěch z Pernštejna. Kateřina je vhozena do pražské věže Mihulky (27. února 1534), kde po necelém měsíci umírá v krutých mukách (15. března). Když ji vynášejí, údajně má prsty dopolovic odkousané.
A s její smrtí začíná náš příběh. Vypráví se totiž, že sudího a nejvyššího královského hofmistra Vojtěcha z Pernštejna ve své zlobě proklela přímo před soudním tribunálem. Co je na tom pravdy nevím, ale už 17. března Vojtěch nečekaně umírá a s jeho pohřbem mají podezřele naspěch. Hned druhý den je prý jeho tělo odvezeno do rodinné hrobky v Pardubicích, kde je urychleně pohřbeno. Žádné ceremonie, žádná otevřená rakev, jak to bývalo dřív zvykem. Proč? Tuto otázku si kladou historici už několik desetiletí. V devadesátých letech to vypadalo, že odpověď je na dosah. Byl schválen archeologický průzkum v kostele sv. Bartoloměje a mělo dojít k otevření Pernštejnovy hrobky. Nakonec ale byla celá akce zastavena. Údajně proto, že spuštěná sonda prokázala přítomnost bakterií, které by mohly uškodit i po staletích. Co je ale zajímavé – vedle Vojtěchovy rakve byla kamerou objevena ještě jedna. Dodnes se neví, komu mohla patřit. Navrch se objevuje další kletba, kterou na náhrobek nechává vytesat druhá manželka Vojtěcha z Pernštejna:
„Kletba tomu, čí ruka by se odvážila tento pomník zbořiti a odstraniti, na jeho děti a děti jeho dětí.“
Proč se tolik bála, aby někdo jeho rakev neotevřel? Máme tady motiv krvelačné bestie, kletbu na šlechtickém rodu a podivnou smrt, která má být jejím následkem.
Podle lékařských materiálů byl Vojtěch nemocný už delší dobu. Potíže, které jsou v pramenech popisovány, jsou víc než podivné; nesnesitelné horko, pálení a střídavě zase zimnice, žízeň, hlad, nespavost a dušnost.
“Nakazila jest a o život připravila toho ctnostného pána, kterýž jest toho soudu a té pře po králi nejvyšší soudce byl. A to všechno pro nepravost její, té ženy, že umírajíc nemohla jest sama umříti, aby sebou nepotáhla někoho.” (starý Letopisec)
Arnošt Vašíček ve své knize Záhady strážce duší uvádí historickou zmínku z roku 1534, kdy jistý Michael Wegs, kněz který konvertoval k Bratřím s nakonec se pro svoji nerozhodnost dostal do sporů, zemřel, protože ho pan Vojtěch z Pernštejna “nakrmil vlkem”. Vlk, v latině lupus, byl dříve označením pro kožní nemoc. Za zmínku také stojí, že Vojtěchův stejnojmenný synovec, si v jednom z dopisů Bratřím stěžuje na prašivost a otoky rukou a prstů.
Snad skutečně trpěl rodovoým onemocněním, ale tak jisté to není. Existují I dohady, že byl Vojtěch otráven, a to námelem. Na rodové onemocnění Pernštejnů poukazuje zmiňovaná korespondence. Pro otravu zase mluví příznaky, které byly u Vojtěcha popisovány (na zmiňovaná horkost, dušnost, nespavost). Každopádně z toho plyne všeobecně známý fakt: Vojtěch z Pernštejna byl urychleně pohřben proto, že jeho příbuzní se něco snažili zakrýt. Vzhledem k tomu, že mrtví byli do hrobu ukládáni v pohřebním rouše a rakev bývala otevřená k poslednímu rozloučení s nebožtíkem, musel být důvod urychleného pohřbu viditelný na jeho těle.
Rod Pernštejnů s Vojtěchem vymřel po meči a od těch dob nebyla hrobka otevřena. Pod prachem času odpočívala dlouho zapomenuta v Bartolomějském kostele, než byla znovu objevena. Kletba, která hrobku uzamyká, je prý účinná ještě dnes a je pravda, že i přes veškeré pokusy archeologů ji otevřít, jsou jejich plány vždycky zmařeny. Tak co, věříte na prokletí?
Napsat komentář