Každý, kdo navštíví Primorsko by neměl vynechat návštěvu překrásného parku Ropotamo. Jméno nese po řece, která tudy protéká a také po jedné krásné princezně, o níž si místní vyprávějí pohádku. Princezne se zamilovala do chudého mladíka, ale její otec sňatku bránil. A tak mladým milencům nezbylo, než uprchnout. Tatík byl samozřejmě patřičně rozzloben a nechal je všude hledat. Jenže princezna oplývala čarovnou mocí, a tak mu to nebylo nic platné. Nakonec v zoufalství sebe proměnila ve srnu a svého milého v kolouška. Její otec nad tou ztrátou vyplakal potok slz, který se později proměnil v říčku dodnes zvanou Ropotamo.
Ještě lepší pohádku vyprávějí nedávné bulharské dějiny. Jistý komunistický potentát, Todor Christov Živkov, nechal tuto rezervaci uzavřenou až do devadesátých let. Údajně si tu chtěl zřídit (či snad i zřídil) soukromou rezervaci. To se mu nakonec nepodařilo a dnes je park přístupný všem. Zajímaly mě důvody, proč by to dělal, ale nemusela jsem se ani ptát. Patrné byly hned na první pohled. (viz. obrázek)
Kultovní erotická svatyně, kterou park Ropotamo ukrývá, je poměrně „provařená“. Je známa pod názvem Beglik Taš a občas se jí říká Bulharské Stonehenge. První, co mě zaujalo byla samozřejmě extrémně veliká koncentrace falusů. A taky Utroba. Bulharsko má totiž Utroby dvě a mně bylo souzeno obě spatřit. Sice šlo o naprostou náhodu, protože jako začínající dobrodruh povětšinou ani nevím kam jdu, ale stálo to za to. Zde se odehrávala další Královská soulož, tedy spojení Slunce a Velké matky. Pikantní na tom je, že na celý akt dohlížel žrec sedící na kamenném trůně umístěném před prostranstvím, kde k souloži docházelo.
Do čtyřech vytesaných ďolíků se lily ještě před obřadem posvátné tekutiny (olivový olej, údajně i voda, mléko a víno, což byale těžko hořelo), které se pak zapalovaly. Nezajímavé není, že ďolíky kopírují plejádu v souhvězdí Býka.
No dělo se to patrně od noci do rána, protože po souloži muselo dojít k oplodnění Utroby II., a k tomu je třeba sluneční paprsek jak už víme.
Aby toho nebylo málo, Thrákové zde postavili i sluneční hodiny, jejichž fragment se dodnes dochoval.
Brána, kterou dole vidíte, je brána zasvěcení. Podobně jako například na Obřím hradě sloužila k tomu, aby jí prošli ti, kteří mají odvahu dotknout se druhého světa.
Napsat komentář