Všechno to začalo mocí. Postavení jedince vždycky ovlivňovalo jeho charakter, i když mnozí mají tendence tuto pravdu zpochybňovat. Život ve středověku byl o to víc dán prostředím, mocí a penězi rodiny, do které se dítě narodilo. Svrchu se přirozeně shlíží dolu, proto se šlechta těžko mohla naučit pochopení a toleranci, pokud ji k tomu nikdo nenutil. V podstatě odtud už nebyla daleká cesta k nezájmu a bezcitnosti. Jak je známo, s jídlem roste chuť. A jedna taková lačná šlechtična kdysi žila. Byla mladá a bohatá, měla moc i postavení. Všechno, po čem jen srdce mladé ženy může toužit. A přesto hledala uspokojení v praktikách, které bychom dneska označili za sadistické a zvrhlé. Co jiného si myslet o koupelích v teplé dívčí krvi puštěné žilou nevinných dívek? Koho napadne, že je řeč o slavné uherské hraběnce Bathoryové, mýlí se. Je to zarážející, ale tahle žena žila a vraždila mnohem dříve, než čachtická superstar a její příběh dost možná posloužil jako předloha pro budoucí mordy na čachtickém zámku. Zdá se, že ve středověku se sadistickým vražedkyním obzvláště dařilo a šlechtičnám obzvlášť. Skutečně by tyto ženy byly schopny poskvrnit svoje bělostné rukavičky nevinnou krví? Anebo to bylo všechno jinak? Píše se rok 1534 a právě probíhá soud s krvavou paní rozenou z Komárna – Kateřinou Bechyňovou z Lažan. A právě její postava úzce souvisí s kletbou na rod Pernštejnů.
Soudní síň tone v napjaté atmosféře. Obvinění jsou jasná a při výsleších svědků tuhne krev v žilách. To, co zpočátku vypadalo jako další nepříjemná tahanice, se nenadále proměnilo v případ století. Zrovna se hovoří o zavraždění Hedviky, která sloužila jako služebná na tvrzi Pičíně, kde Bechyňové sídlili, než ji paní nařídila umlátit k smrti. To by stálo za poznámku do kroniky, pomyslí si Václav Hájek z Libočan a tiše přihlíží procesu, který se určitě vepíše do dějin jako nejkrvavější událost v dějinách šlechtického rodu Bechyňů, ale v Hákově kronice české se nikdy neobjeví. (!)
Proces je zdlouhavý a nepříjemný, ale není mu to proti srsti. Vždyť na samém počátku ho obvinil samotný slovutný pan Jan z Bechyně, purkrabí na Karlštejně, a podal na něho žalobu za potupná a lehká slova, jež měl proti jeho choti použít. Tehdy určitě netušil, že se soudní proces nakonec zvrtne v neprospěch jeho choti Kateřiny. A to ho (a to si vyprošuje!) jen napomenul, aby zarazil řádění své paní, než povraždí polovinu panství! Kdyby bývala netrávila tolik času na Karlštejně, zřejmě by k ničemu takovému nikdy nedošlo. Jenomže od té doby, co mu byl svěřen místní děkanát, neměl chvíli klidu. Nejenže musel prostudovat celičkou knihovnu karlštejnskou, aby měl materiál pro svoje velkolepé dílo, ale navrch čelil četným výtkám pana purkrabího, který jeho snahy o studium historie nesl s nelibostí. A co víc – byl často svědkem toho, jak paní krutě trápila služebné i zvířata. Ještě měl v živé paměti kočku staženou zaživa z kůže za to, že mladé paní potrhala svými drápky krajky na rameni. Pořád mu v uších zní vřískot toho nebohého zvířete, když služebnictvo tupým nožem vykonávalo příkaz své paní. Řekněte sami, copak se za těchto okolností dá napsat velkolepá kronika?
Ještě teď ji vidí, ten její výraz! Byl tak nepopsatelný! Oči jí zářily zvláštním nepřirozeným leskem a koutky rtů měla lehce zvednuté v náznaku úsměvu. Neměl ji rád a věděl dobře proč. Ta žena byla posedlá Ďáblem a o tom věděl Václav Hájek víc než dost. Byl přece katolický kněz. Sice ne dlouho, ale to se nepočítá. Václav Hájek věděl dobře, co chce a pan purkrabí mu v tom bránil, jak jen mohl. Nedokázal pochopit důležitost jeho práce a to Václava Hájka rozpalovalo doběla. A teď to má. Nikdy nechtěl o těch zrůdnostech nic slyšet. Václava by upřímně zajímalo proč. Ale třeba na to ještě přijde řeč.
Na chvíli ho vytrhne z myšlenek zoufalý pláč. To vypovídá nějaká Manda. Zná ji od vidění. Sloužila na Karlštejně. S pláčem se vyznává z vraždy dalšího děvčete. Václav Hájek svraští čelo, protože jméno oběti, které zazní, je mu povědomé. Matějková…Už si vzpomíná. Prala na zámku prádlo. Ještě nedávno ji viděl s mohutným břichem. Opírala ho o valchu, a co chvíli se chytala za záda. Tehdy ji v duchu litoval. Bylo jasné, že bude rodit každou chvíli. Tak i tu ta bezcitná bestie umučila? V místnosti šumí znechucené rozhořčení. Manda právě dovyprávěla, jak pradlenu ubila k smrti na žádost své paní. Václav Hájek polkne nasucho. Strach udělá z lidí divoká zvířata – tuhle myšlenku si musí někam poznamenat. Šlechtična klidně a vznešeně stojí, hlavu vztyčenou, záda rovná. I na dálku z ní vyzařuje autorita a hrdost. Svědectví s ní ani nehne. Připomíná spíš sochu vytesanou z kamene než lidskou bytost, napadne Hájka. Je otočena čelem k soudnímu tribunálu, kterému předsedá vážený pan Vojtěch, vévoda Pernštejnský. Nevidí jí do tváře, ale vsadil by boty, že je stejně kamenná, jako její srdce. Bylo to zvláštní, ale v obličeji té zrůdy nikdy nezahlédl jakoukoliv známku emocí. Výjimkou byl okamžik, kdy na scénu vstoupil korunní svědek, jakýs Prokop Papež – kožešník z Prahy, který celý proces zvrátil.
Už už to vypadalo, že se služebnictvo pomátlo a snad i svou paní tak miluje, že svědčí v její prospěch, než se ukázalo, že to všechno bylo dílem zastrašování a úplatků. Prokop Papež byl daleko z dosahu paní Kateřiny, takže svá slova pronášel svobodně a beze strachu:
„Toho jsem si vědom, že paní Kateřina z Komárna zabila mou sestru Kateřinu Právovic z Dušník. Když jí zabíjela, pověsila ji přes bidlo a moždíř k hlavě přivázala. A druhou zabila z Pičína, kovářčinu dceru, říkali jí Dorota.“
Po takovém zvratu se svědectví jen sypala. Na povrch vyplouvají zrůdnosti, kterých se na nebohých služebných dopustila. Trhání masa zaživa, odírání kůže do krve, vyřezávání pruhů ze zad, solení ran, kruté bití, polévání horkým máslem a ledovou vodou. To všechno jsou zločiny, při kterých tuhne krev v žilách. A paní bez mrknutí oka zločiny přiznává, dokonce i účast na nich! „Neslýchané! Ohavnost!“ Line se soudní místností, až pán z Pernštejna musí nastolit klid. Konečné obvinění z vraždy čtrnácti dívek padne až po několika dnech.
„Item, v pátek hned potom odsouzena paní Kateřina hrdla pro rozličné mordy, kteréž učinila nad svou čeledí, děvečkami i některými mužského pohlaví, kteréž jest rozličně mordovala, řezala nožem hustě těla jejich, koží odírala, solila, drala vochlemi, a jinak rozličně a neslýchaně je mučila. A zamordovala jich, jak sama přiznala, čtrnácte osob.“ (Letopisec z 19.st.)
23. ledna 1534 je Kateřina Bechyňová odsouzena k trestu smrti hladem. Vzápětí pronáší kletbu na rod Pernštejnů tak děsivou, že 17. března Vojtěch z Pernštejna pro jistotu nečekaně umírá, snad aby nám to zkomplikoval. S jeho pohřbem mají podezřele naspěch. Hned druhý den je prý jeho tělo odvezeno do rodinné hrobky v Pardubicích, kde je urychleně pohřbeno. Žádné ceremonie, žádná otevřená rakev, jak to bývalo dřív zvykem. Proč? Tuto otázku si kladou historici už několik desetiletí. V devadesátých letech to vypadalo, že odpověď je na dosah. Byl schválen archeologický průzkum v kostele sv. Bartoloměje a mělo dojít k otevření Pernštejnovy hrobky. Nakonec ale byla celá akce zastavena. Údajně proto, že spuštěná sonda prokázala přítomnost bakterií, které by mohly uškodit i po staletích. Co je ale zajímavé – vedle Vojtěchovy rakve byla kamerou objevena ještě jedna. Dodnes se neví, komu mohla patřit. Na vstupní desce do Pernštejnovy hrobky se dodnes rýsuje výmluvný nápis, který zde nechala vyrýt jeho manželka:
„Kletba tomu, čí ruka by se odvážila tento pomník zbořiti a odstraniti, na jeho děti a děti jeho dětí.“
A Kateřina?Do pražské věže Mihulky je vhozena 27. února a umírá v krutých mukách 15. března roku 1534. Tedy dva dny před Vojtěchovou smrtí. Když ji vynášejí, údajně má prsty dopolovic odkousané.
Napsat komentář