Podivný a mystický je kraj kokořínska. Z hlubin lesů ční špice pískovcových skal a lemují křivolaké cesty. Shlížejí na opuštěná jezírka a vesnice ukryté pod spletí stromů, šeptají dávno zapomenuté příběhy zbloudilým pocestným, kteří zde kráčejí s určitou bázní a pokorou. Mlčenlivé a přesto tolik výmluvné předávají svědectví dávných dob, která mají vyrytá do svých těl. Uprostřed nápisů a letopočtů, jež sem zaznamenali lidé, vyrůstá mech a kapradí. Lemuje tváře skal a připomíná vousy starců. Pableskuje mezi slunečními paprsky a pokroucenými větvemi stromů jako dávný podpis pralesa, který tu kdysi stál. Na jejich podloží stojí hrad Kokořín, pod nímž se táhne hluboké údolí. Je těžko dostupný a cesta k němu vede přes hromady kamení a spleti kořenů. Přesto stojí za to vystoupat nahoru a ocitnout se na vrcholu, odkud kdysi shlížela šlechta. Monument pískovcových skal je místním fenoménem. Ve tvárném měkkém kameni jsou dodnes patrná obydlí, která tam dávní lidé vytesali v dobách, kdy nebylo na cihly a dřevo. Schovaní ve vlhké skále pak žili z mála, které jim místní krajina nabízela. Byly to doby, kdy žebříček lidských hodnot ještě nepřesáhl hranice fantazie, ale čerpal jen z dostupných možností. A tak tam, kde nebyly peníze, vstupovaly do popředí ušlechtilejší cíle, jako byla láska, rodina a přátelství. Tehdejší lidé si určitě také stěžovali a zcela jistě je zužovaly nemoci a trápení s obživou. Tam, mezi mokřinami a pralesem, se kdysi žilo těžce, ale snad i sladce. Alespoň do dob, než se zde podepsala krvavá kletba, která toto místo okleštila do dnešní podoby. Tehdy se poprvé a naposled v lůně kokořínských skal roztočilo mlýnské kolo, aby zazpívalo krvavou píseň o pomstě.
To na pomstu zavražděné dcerky místního rytíře, který zde kdysi míval hrad. Ta se totiž spustila se sousedním pánem z Vidimi, což byl její konec. Jeho otec, bohatý šlechtic, mladé lásce nepřál a nechal dívku uprostřed kokořínských hvozdů zastřelit. Následkem toho ho záhy stihla krutá pomsta. Nejen že dívčin táta celý rod proklel, ale za temné bouřlivé noci obklíčil s několika kokořínskými loupežníky hrad Vidim. Pod příslibem naloupeného zlata pak zajali celou rodinu pánů z Vidimi a odvedli je ke skalnímu mlýnu. Tam, jednomu po druhém srazili hlavy. Tehdy nikdo nezasáhl. Celý kraj, celá země volala po krvi vrahů mladé dívky a nikdo už nechtěl hledat viníka. Bez soudu byly popraveny i ženy a děti tamních pánů, včetně mladíka, který dívku miloval a v podstatě v tom byl nevinně. Holt když se kácí les, létají třísky. Prý nastavil svou hlavu na špalek sám a šeptaje dívčino jméno se vydal hrdinně vstříc smrti. Říká se, že tehdy se mlýnské kolo roztočilo poprvé a neustalo v pohybu, dokud se země neproměnila v krvavou lázeň. Od těch dob je místo potřísněné krví a není zde dobře nikomu, kdo sem přijde. Svědčí o tom opuštěná rezidence poblíž jezera a tichá vodní hladina, ve které se zrcadlí unikátní mlýn, jemuž nikdo neřekne jinak než Krvolmýn.
Záhy po kruté vraždě se začaly dít divné věci. Bylo zde slyšet kvílení a nářek mrtvých. Ve vodní hladině občas lidé spatřili zvláštní věci. Uprostřed temných kruhů náhle vytanuly tváře panstva z Vidimi a šklebily se skrze kalnou vodu. Jakoby zde byly uvězněny duše popravených.
Napsat komentář